Firmu Inmite, kterou Michal spoluzakládal, odkoupila po třech letech společnost Avast. Tam si Michal vyzkoušel práci CHO ve větším měřítku. Nyní je na volné noze a nadále se věnuje misi, kterou si vytyčil. Pomáhá lidem zůstat lidmi i v práci. Pořádá konference, workshopy a přináší v této oblasti do ČR inspiraci ze zahraničí. A co u vás? Myslíte, že štěstí v práci je jen manažerský mýtus? Přečtěte si nebo poslechněte rozhovor!

Michale, co to vlastně je „štěstí v práci“?

Není to muška jenom zlatá… Tohle je asi ta nejzáludnější a nejtěžší otázka, protože je to pro každého něco trochu jiného. Pro mě je to o tom, dělat v práci věci, které mi dávají smysl a s lidmi, se kterými si rozumím. Tak mám štěstí v práci definované já. Díky tomu se těším každé pondělí do práce a nemám to TGIF – Thanks God It's Friday – kdy konečně vypadnu z práce. Druhý pohled na štěstí v práci je, aby lidé mohli být lidmi i v práci. To je druhý způsob, jak to pojmenovávám a o co se snažím. Pomoct lidem, aby si našli v práci to, co je naplňuje, a jak si to můžou najít sami. Je to totiž z velké části úkol pro ně samé a ne pro někoho, kdo by je mohl v práci „obšťastnit“. A o tom to asi je ve zkratce. Mohl bych o tom mluvit třeba ještě půlhodinku, ale mám dojem, že máte nějaké další otázky.

Vy jste začal docela důležité téma a to, že pro každého může být štěstí v práci něco jiného a že si je musí sám definovat. Jak vlastně může pomoci zaměstnavatel ve chvíli, kdy jsou ty požadavky tak různé?

Za mě je to o respektu k těm lidem se vším, co k tomu patří. K lidem patří emoce a často si sice říkáme, že v práci musíme být profesionální a emoce tam nepatří, ale zaměstnavatel by si měl uvědomit, že ten člověk má více rozměrů, než je jen ta role, kterou má napsanou v „job description“. Už tam to začíná. Dát lidem prostor pro nějakou autonomii pro rozvoj v oblastech, které je samotné zajímají. Dát jim šanci nějak si přizpůsobit věci, které se kolem nich dějí, nebo s kým jsou v kontaktu. A spíš lidi provázet tou cestou k uvědomění, co je pro ně to důležité. Skvělý nástroj jsou různé „strenghts findery“, které nám pomůžou najít silné stránky v práci. Rozvíjet a využívat právě ty silné stránky, to je jeden z elementů štěstí v práci, protože se pak cítíme dobře. Děláme něco, co nám jde a  posouváme svoje talenty a schopnosti.

Je tedy součástí štěstí v práci i to, když je tam prostor pro emoce, které si běžně na pracovišti spíše zakazujeme?

Myslím, že je to důležitou součástí. Další věc je, že třeba respektujeme, že někteří mají rodiny a někteří třeba nemají. Lidi vždycky v té práci ovlivní to, co mají doma. A to, co mají v práci, je zase ovlivní doma. My dneska považujeme za ideální mezi těmi rolemi přepínat, ale tak to prostě není. Když se nám doma přihodí něco těžkého, těžko se od toho v práci úplně odstřihneme a naopak. Takže už jenom ten respekt k tomu, že nejsme jen někdo, kdo má plnit úkoly, je docela velký základ štěstí v práci.

Vy jste byl první, kdo si do svého názvu pozice dal v ČR asi před 10 lety slovo happiness. Dneska už se používá celkem běžně a většinou v souvislosti s lidmi z HR. Mně zase to, co děláte, připomíná spíš nějakou formu koučinku. Co ta vaše pozice tedy vlastně dnes obnáší?

V různých časech a různých firmách tam spadají různé věci a vždycky si myslím, že je to o tom, jak ta daná firma funguje teď. Vždycky je to ale o dvou zásadních elementech a to jsou zaprvé výsledky a smysl práce a zadruhé vztahy v práci. A to je v každé firmě v jiném stavu.

Jinak je pravda, že slovo happiness se dneska objevuje v pozicích dost, ale ne vždy na pozicích, které mají skutečně pravomoci něco změnit. Podle mě je štěstí v práci klíčová a hlavní věc. Za mě by bylo ideální, kdyby za 5 let tyhle pozice už neexistovaly, ale to štěstí a tento způsob uvažování byl v každé pozici a v člověku, který s těmi lidmi pracuje. Součástí každé pozice by mělo být uvědomění těchto principů „štěstí“.

Ten můj přístup je často vědecký, skrze různé studie. Původně jsem totiž oborem ajťák, vystudoval jsem Matfyz, dělal programátora a najednou se stal Chief Happiness Officerem ve vlastní firmě, kterou jsme založili s kamarádama, a to proto, že jsme si uvědomili, že ti lidé jsou pro nás klíčoví a důležitější než technologie samotné. Nicméně ten můj přístup byl od začátku hlavně skrze dostupné studie o lidském mozku, o tom, jak pracuje, jak interagujeme jako lidé mezi sebou a co to ovlivňuje. A myslím, že by to měl být i úkol každého, kdo se v tomto oboru pohybuje – sledovat aktuální trendy a výzkumy, ať už v pozitivní psychologii, nebo dalších blízkých vědách, a snažit se je aplikovat na prostředí, které máme v práci a které je pokaždé trochu jiné. Je tedy logické řešit to na míru pro každou firmu.

To skoro zní, že ideální vzdělání pro Happiness Managery je psycholog nebo datový analytik.

Možná obojí a je to přesně to, kde já pokulhávám, protože tohle vzdělání nemám. Takže se to snažím dohánět studiem po večerech, ale ještě tam mám velký, velký prostor. Mít nějaký základ je určitě super, ale asi to není nutnost. Daleko důležitější je empatie k lidem a ochota a chuť učit se nové a nové věci. A taky sledovat trendy, protože poznatků stále přibývá. Dneska víme o lidském mozku mnohem víc než před 10 lety a za chvíli budeme vědět zase mnohem víc. Ale je těžké zacelovat tu mezeru mezi tím, co víme a co se stále aplikuje ve firmách, kde existuje množství zajetých postupů, ačkoli jsou to mnohdy přístupy, které už nějaká studie dávno vyvrátila.

Tím, že se poslední dobou o tématu štěstí v práci víc a víc mluví, mám pocit, že se na české HR scéně v této oblasti opravdu něco děje. Je to tak, nebo jsme stále spíš ve fázi zbožného přání a toho, že o tom něco tušíme?

Já doufám, že se něco děje a vnímám to třeba skrz tu naši konferenci, kterou pořádáme jednou za rok. Letos v říjnu to bude už pátý ročník a počet lidí, kteří se na konferenci s tímto tématem hlásí, se každý rok násobí. Lidi už se nestydí, že se tématem štěstí zabývají, ačkoli to na leckoho stále funguje jako červený hadr. Ještě pořád se lidé začnou třeba smát, když řeknu, že jsem Chief Happiness Officer a myslí si, že to nemyslím vážně a musím je přesvědčit. Hodně lidem to nedává smysl – jaké štěstí v práci? My v práci přece pracujeme.


Ve firmách to dneska funguje bohužel často opačným směrem, kdy si vedení řekne, že podle výzkumu se ukazuje, že když budou lidé šťastnější, budou o 20 % efektivnější, takže firma vydělá víc peněz. Tak abychom vydělali, budeme dělat nějaké to štěstí v práci. Tak když vydělám ve výsledku víc, můžu si dovolit investovat a nakoupit ty fotbálky a banány a podobně. Přitom to nejsou ty věci, které to ve výsledku reálně ovlivňují. Ty vnější motivátory ovlivňují spíš tu spokojenost, což je podle mě něco jiného než štěstí, které se spíš projevuje tím, jak se cítíme s těmi lidmi, nakolik zažíváme flow a nakolik nám dává smysl to, co tam děláme. To jsou ty věci, které ovlivňují teď a tady, jak se cítíme a ne to racionální zhodnocení, že je nám vlastně dobře, že máme to firemní auto. To není reálně to, co by pomohlo štěstí v práci.


Bohužel je to asi častá motivace u českých firem. Ta vyhlídka bussiness of bussiness is bussiness. Přečetli jsme si, že máme dělat štěstí, tak jdeme dělat štěstí. Ale myslím, že v těchto firmách to dřív nebo později narazí na to, že to nevychází z autentického mentálního nastavení ve firmě. Když to přichází „zvenku“, tak se to dříve nebo později provalí. Dlouhodobě to funguje až s tím uvědoměním, že firma může dělat dobro nejenom tím, že vydělá peníze. Ale spíš mít peníze jako palivo, které pomůže lidem uvnitř firmy i světu kolem.

Tady jste mi napůl zodpověděl věc, která mě hodně zajímala. Nakolik je vlastně důležitý ten záměr vedení. A pokud důležitý je, tak jestli vlastně lze zažívat štěstí v práci ve firmě, která nemá úplně osvícené vedení?

Myslím si, že je možné budovat ostrůvky pozitivní deviace. Nicméně se z nejedné knížky zdá, že kultura firmy nikdy nepředčí kulturu, která je v hlavě lídra. Ten totiž, ať se děje, co se děje, promítá to svoje nastavení a hodnoty do té firmy. A pokud je to, nedej bože, psychopat, jak točil třeba Václav Dejčmar dokumenty... psychopatů jsou v populaci asi 2 % a často se dostávají právě do vedoucích pozic, tak se bude štěstí v práci budovat opravdu složitě. Člověk se může tvářit jak chce, ale dřív nebo později to narazí. Nicméně pořád je lepší to štěstí v práci zkoušet, byť ne z přesvědčení, než ty lidi nějak terorizovat. Možná to tomu člověku začne samo dávat smysl a třeba projde sám nějakou transformací.

Takový šéf je třeba Jirka Halousek z IReSoftu, který vystoupil i u nás na konferenci a který sám o sobě říká, že byl ten šéf, který má vždycky pravdu, všechno rozhoduje a přes kterého nic neprojde. Potom si prošel nějakým koučováním a vnitřní změnou. Jejich firma dneska vypadá úplně jinak než před 5 lety a vyšlo to z jeho proměny.

Takže každá firma a její firemní kultura může být jen tak dobrá, jak je dobrý její šéf?

Bojím se toho, že ano.


Zajímá vás víc? Jaké firmy prodělaly inspirativní přerod? Jaký systém je ve firmě možná lepší než ten demokratický? Jaké poučky fungují univerzálně? Lze být šťastný i v korporacích?


To a mnohem víc jsme zvládli s Michalem natěsnat do 25 minut a vy si to můžete poslechnout na Spotify, iTunes nebo na SoundCloudu.